Sobotní moravské putování: Velké Bílovice, Starý Poddvorov a Dolní Kounice

Duben, 7.04.2014 06:08

Sobotní ráno bylo krásné. Slunce dávno nad obzorem hřálo do našich ztuhlých tváří, vhlavě příjemně vyčištěno, vysmáto, vezli jsme se na vlně včerejší skvělé zábavy. Vyrazili jsme pěšky do Velkých Bílovic na polívku a pivo. Největší vinařská obec ČR ale bohužel sranními strávníky příliš nepočítá, všechno zavřeno. Místní nás odkázali maximálně na nonstop bar Jessy. Otevřel jsem dveře a vpotemnělé místnosti osvětlené řadou hracích automatů spatřil skupinku místních hochů ve vegetativním stavu. „Kolik je hodin?“ ptá se mě nejstřízlivější znich. Devět, odpovídám..“Co je za den?“ Sobota, upřesňuji časové souřadnice probíhající reality. Rychle zavírám a míříme do nedaleké Jednoty na lahváče. Navíc není čas, v10 hodin jsme domluvení vyzvednout vína vmalovaném sklepě.

Ve sklepě u Jaroslava Osičky nakoupíme něco vín a Jarda už hlásí, kluci vemte si pohárky a pojďte něco přelíznout. O několik minut později sedíme na lavici před sklípkem a vychutnáváme si u vína Moravu všemi smysly. Dalo by se tu sedět hodiny, ale my se vydáváme na naplánovaný pochod na nedalekou Kapličku na Hradišťku. Cesta byla příjemnější než samotný cíl. Když jsme totiž na vyhlídku dorazili, současně tam přijely dvě dodávky rozverných „Pražáků“ spřiblblým a rádoby humorným průvodcem a jakýkoliv prožitek ztohoto místa absolutně vyloučili. Morava jak zfilmu Bobule. Času jsme stejně neměli už moc nazbyt, otočili jsme se tedy zpět Velké Bílovice, byli jsme nahlášeni do sklepa kMilanovi Nestarcovi.Vinařství Milana Nestarce jsem tu rozhovoremna blogu představoval už je to nějaký pátek, konkrétně vříjnu 2011. Ochutnával jsem při té příležitosti nějaká jeho vína, ale upřímně tehdy mne ještě za srdce nechytla. O dva a půl roku později to při osobním setkání a ochutnávce vín přímo vMilanových sklepech bylo úplně něco jiného. Šikovný chlapec. Já myslím, že o něm vbudoucnu ještě hodně uslyšíme.

Srdcovka Neuburské

První část ochutnávky jsme strávili ve sklepě z60. let 20 století, kde v10 větších sudech (šest akátových a čtyři duby) odpočívala mladá vína ročníku 2013. Začali jsme Neuburským, které je současně jakousi vlajkovou lodí vinařství („srdcovka“). Sohledem na skutečnost, že Neuburské vposledních letech zmoravských vinic poměrně výrazně mizí, je Milan Nestarec vtomto ohledu unikát. Odrůda je poměrně náročná, navíc zprofanovaná nekvalitními víny zobdobí před rokem 89. Ktomu všemu ji vposledních letech napadá zákeřná nemoc, které se prozatím říká „zakrslost“. Réva má minimální přírůstky a mezi očky roste „sem a tam.“ Nikdo zatím zcela neodhalil příčiny tohoto onemocnění. I Milan Nestarec se potýkal stouto nemocí ve svém vinohradě, konkrétně vletech 2004 a 2005. Zhektaru Neuburského měl tehdy jen nějakých 600 litrů vína. „Chtěl jsem ji vyklučit tu kurvu jednu, ale naštěstí jsem to neudělal“…říká upřímně Milan Nestarec. Nemoc nakonec sama ustoupila a dnes jsou Neuburská od Milana Nestarce skvělá. Co se týká vín Milana Nestarce, hodně mi sedí. Lehčí, osobitá, hodně pitelná. Sám Milan Nestarec potvrzuje, že nemá rád těžká, hutná monstra, stylem mu vyhovují třeba vína zRakouska. Produkci má rozdělenu do tří různých řad. Nejdřív vznikla Klasika, která odkazuje na tradiční postupy používané při výrobě vín. Vrámci vyšší řady Antika se hodně pracuje spevným podílem. Základní řada vín nese název Muzika a trefně tak odkazuje na myšlenku „za málo peněz hodně muziky“. Ačkoliv kvýrobě vín Milan Nestarec přistupuje citlivě, není žádný dogmatik a nevyznává přehnané extrémy. Na jedné straně do vín „nic nesype“, ale alespoň trochu je síří. Kromě mladého Neuburského, jsme ochutnali zajímavý Veltlín, spojený ze dvou akátových sudů, vjednom zrála vína z19 let staré vinice, vdruhém zmladší 14leté. Rulandské šedé nebo Rulandské bílé svýraznější stopou dubového dřeva. Hodně se mi líbila i dvojice Sauvignonů, první lehčí, druhý ze staršího vinohradu zřetelně korpulentnější a minerálnější. Na závěr klaret Rulandy modré.

Khlíně ho to táhlo

Kvínu to Milana Nestarce lákalo od malička, jak říká, jako děcko si hrál straktůrkama, furt se rejpal někde vzemi. Na střední vinařské škole ho učil mimo jiné Jaroslav Osička (vzájemně o sobě mluví súctou). Vrestituci rodina dostala půl hektaru vinic, které Milan Nestarec postupně navýšil na současných 8 hektarů (40000 keřů). Vroce 2001 proběhla výsadba většiny vinic, vroce 2004 první sklizeň a výroba sudovek, od ročníku 2009 se vína lahvují. A že to Milanovi dobře šlape, svědčí fakt, že zročníku 2012 má téměř vše vyprodáno. Co se týká aktuálních plánů, tak dokoupil tři až čtyři hektary vinic, kam chce dosadit odrůdy ze stávajícího portfolia. Žádné novoty, Pálavy či Hibernaly. Co by chtěl Milan Nestarec vpříštích letech rozjet je výroba sektů. Nakoupit vlastní technologické zázemí a vyrábět bublinky zNeuburského, Ryzlinku rýnského nebo klaret zPinot noir. Vdohledné době by také mělo proběhnout připojení Milana Nestarce do skupiny Autentistů. O nálepku mu ani tak nejde, jak sám říká, nikdy se nebude třeba certifikovat jako bio vinař, ale chce být vkontaktu svinaři, kteří vyznávají stejnou či podobnou filozofii výroby vín, jako on. Krátký přesun a stihli jsme ještě návštěvu druhého ze čtyř Milanových sklepů, kde jsme ochutnali vína vyzrálejší nebo růžová. Hodně se mi líbí i produkce doprovodných gastronomických produktů, na kterou se vinař svervou vrhnul. Zákazníka je potřeba vychovávat od malička, tak dělá například zajímavé pitíčka pro děti. Mošty Hrozník a Hrozinka nebo dětský sektík Šam Pán. Můžu potvrdit, že můj tříletý syn měl hroznou radost, když jsem mu po příjezdu zMoravy předal jeho vlastní víno (v podobě malého Hrozníka). Pyšně a hrdě ho popíjel a říkal „to je moje“. Kromě nealkoholických drinků pak novinku tvoří hroznová dochucovadla. Verjus je mošt ze zelených hroznů, alternativa kcitronu, limetce. Vhodný na saláty nebo na dresinky. Defrutum pak sladká hroznová šťáva, ideální na dezerty nebo jako doslazovalo. Nejenom víno, i tímhle se Milan Nestarec baví. Čas strávený stímto sympatickým chlapíkem se mi líbil hodně. Kdybych se býval vmládí více rýpal vzemi a byl ze mě vinař, určitě bych se to snažil pojmout podobným způsobem.Nečekané komplikace nastaly až vzávěru, kdy jsme si chtěli zakoupit několik lahví na domácí spotřebu. Kamarád Pedro nemohl najít peněženku. Nakonec jsme i vyložili všechny věci zkufru auta, prohrabali zavazadla a prošmejdili zákoutí pod sedačkami. Nikde nic. Kde by mohla být? Koukám na telefon a vidím, že mám zmeškaný hovor zpenzinou, kde jsme dnes přespávali. Určitě ji tam našli a máme se pro ni zastavit. Volám na uvedené číslo a pan majitel povídá: „Pánové, něco jste tu zapomněli!“….S úlevou mrkám na Pedra. „Nechali jste tady nějakou kytaru“….. Proběhla salva neřízeného smíchu…Už půl dne cestujeme bez kytary a nikdo si toho ani nevšimnul. Včera jsme přitom její struny napínali dlouho do noci…Hledali jsme všude, prošli opět trasu ke kapličce, kde ji Pedro musel pravděpodobně vytratit. Už se nenašla, tak třeba zpětně doputuje od nálezce poštou…

Fajnové pozdní odpoledne

Akce šrajtofle nás stála hodně času a úsilí, nezbyla kapacita na plánovaný pozdní oběd. Už na nás čeká Marek Vybíral na Krásné hoře, vyrážíme tedy směr Starý Poddvorov. Vžilách nám koluje moravské zlato, nálada nemůže být i přes nečekané ztráty jiná než skvělá. Ve vinařství nás uvítal Marek Vybíral stejně jako vloňském roce, tedy sklenkou mladého Muškátu moravského. Přiznám se, že mi vpodání Krásné hory šmakuje moc. Nic ulepeného, krásně svěží se spíše decentní aromatikou. Marek Vybíral prokázal velkou předvídavost, když nám kromě ochutnávky nabídl skvělý gulášek se špeclema. Příjemně ladil slehčím Zweigeltrebe 2012, navíc dodal energii, jelikož jsme doposud pozřeli jen housky se šunkou a lahváče ksnídani. Většinu návštěvy Krásné hory jsme strávili vgeniální degustační místnosti, která je uměleckým dílem sama o sobě. SMarkem Vybíralem se příjemně povídá o všem možném, člověk ani nemrkne a zjistí, že uběhla hodina a půl. Probrali jsme mimo jiné ročníky 2012 a 2013, které byly dle Marka Vybírala jako „den a noc“. Vroce 2012 všichni vinaři bojovali o kyselinu, o rok později zase všichni bojovali skyselinou. Celý rok 2013 byl prý divný. Hrozně dlouho byla zima, na Velikonoce měli na Krásné hoře ještě spoustu sněhu, zimní počasí bylo prakticky až do června. Druhá polovina roku pak opačný extrém, vedra až do září. Na révu toho bylo poměrně dost, bojovalo se soidiem. Marek Vybíral říká, že „každý třetí rok je problematický“. Konkrétně 2010, loňský rok, takže vroce 2016 očekává opět něco speciálního. Naopak letošní zima zatím problémem není, réva je na teplo zvyklá. Vše je urychlené a komplikací by mohli být snad jen škůdci, kteří letos neměli možnost vymrznout.Co se týká plánů do budoucna, chtěli by na Krásné hoře nakoupit další vinice. Ze svých hroznů aktuálně pokrývají zhruba polovinu produkce. Srostoucími prodeji už ale ani to nestačí. Chtěli by si proto například pronajmout na 10 let vinohrady, než si dosadí vlastní. I když si dodavatele hroznů pečlivě vybírají, vlastní vinice jsou pro Marka Vybírala jedinou 100% zárukou extrémně kvalitních hroznů, aneb co si člověk sám neudělá…Bavili jsme se třeba také o kvalitě tuzemského vinařského vzdělání, o Autentistech, nejzajímavějších tuzemských vinařích dle Marka Vybírala nebo Pinotu noir a Burgundsku. Skvělým Pinotem jsme ostatně také ochutnávku vín uzavřeli, před tím jsme ve skleničce měli ovocně bylinkový Ryzlink rýnský 2012 nebo Pinot Gris 2012, základnější pití, veselý a vsoučasnosti téměř vyprodaný. Brzy půjde do lahve jeho následovník 2013. Červená vína zKrásné hory mi sedí hodně. Především cuvé Bernety, takový protipól lehounkého Zweigeltrebe. Měli jsme víno ročníku 2011, směska Cabernet Sauvignon, Cabernet Moravia a Alibernet, hutnější, rybízové, lehce barikové, plné, ve skvělé formě. Ročník 2012 bude vtrochu jiném složení, Cabernet Moravia nahradí Merlot. Ten jsme ochutnali také, ročníku 2011. Lahev byla prý několik týdnů otevřená, víno stále bez patrnějších známek únavy. Za to my jsme již začínali být trochu nervózní a koukat na hodinky. Před odjezdem nás ještě vzal Marek Vybíral na pár vzorků do výrobní haly, kde jsme ochutnali něco zmladých bílých. Podloží Krásné hory jsme si prohlédli vmalém archivním sklípku. Děkujeme a držíme palce!

Když na Dolní Kounice padne tma

Přesun do Dolních Kounic za Jiřím Šebelou trval necelou hodinu a většinu cesty jsme jeli už za tmy. VDolních Kounicích byl oné soboty dokonce košt místních vín, ale ten jsme časově nemohli stíhat. Zajeli jsme tedy rovnou do centra, kousek od náměstí zaparkovali před branou vinařství Dva duby. Tedy rovnou za tím nejzajímavějším, co pravděpodobně ohledně vína Dolní Kounice nabízí. Starý výrobní areál čeká na svoji rekonstrukci. Oproti stavu před dvěma lety, kdy jsem Jiřího Šebelu prvně navštívil, se změnil jen kosmeticky. Ale třeba za další dva roky? Kdo ví? Jiří Šebela je vkontaktu sarchitektem Davidem Vávrou, který by měl mít projekt rekonstrukce areálu a tvorby nového vinařství na starost. Pokud se tak nakonec stane, bude mít Morava jistě další vinařský architektonický skvost. U Davida Vávry bych o výsledku nepochyboval.Jiří Šebela nás krátce provedl po jednotlivých částech vinařství, ukázal místnost se sudy. Pak jsme zasedli ke stolu u vyhřátých kamen a začali ochutnávat hromadu vzorků. Od těch mladších až po vůbec první vína Vinařství Dva duby, jako např. Svatovavřinecké Ex Opere Operato 2007. Všechna skvělá, osobitá, mimořádná. Jak známo, Jiří Šebela sází zejména na Frankovka a Svatovavřinecké, tedy odrůdy, kterým unikátní dolnokounický terroir náramně svědčí. Však už si také vína Jiřího Šebely našly cestu do nejedné luxusní tuzemské restaurace. Až bude dokončen nový areál vinařství, který bude odpovídat současným nárokům na vinařskou turistiku, stane se zvinařství Dva duby jistě vyhledávané „poutní“ místo. Já budu schutí vzpomínat na komorní večer, který jsme ve vinařství Dva duby zažili před třemi týdny. SJiřím Šebelou a jeho hostem Zdeňkem Teličkou jsme příjemně diskutovali a koštovali do nějaké půl druhé. Kromě vín pana domácího došlo třeba i na skvělý Pinot noir 2005 Regina Coeli od vinařství Trpělka & Oulehla. Zcelého víkendu jsme byli už trochu znaveni, poznámky jsem si kvínům nedělal, jen jsem si je vychutnával, jak večer příjemně plynul. Každopádně jsem si ve vinařství objednal degustační set, tak se červeným od Jiřího Šebely snad brzy budu moci důkladněji věnovat. A to i na tomto blogu…Kolem druhé hodiny jsme sedvěma kamarády usínali nad Dolními Kounicemi pod širým nebem. Vzduch byl chladný, ale voněl okolním životem. Tohle byl den jak malovaný. Bylo nám krásně. Autorem většiny fotografií je Michal Guzi (www.michalguzi.com)

Okomentovat:

*

Loading...