První květnový týden jsem zaskočil do karlínského baru Veltlín na ochutnávku „pinotového guru“ Petra. Tedy přesněji Petra Kočaříka, jehož výkladní skříní jsou vína odrůdy Pinot noir. Jak by řekli kluci z kapely Chaozz: „I přes vodopády řeky plynou dál svět se točí točí točí“, a mě se nechce věřit, že už je to věru dva roky, co jsem naposledy okusil spojení Kočařík – Veltlín.
Opět to byl příjemně strávený čas. I když podobně jako Jakub Novák, i Petr Kočařík působí dojmem, že degustace pro větší skupinu lidí není oblíbenou náplní jeho práce. Na druhou stranu svým civilním, skromným projevem a kvalitním obsahem toho co říká, nemá čejkovický vinař problém zaujmout vína chtivé posluchače. Dav nehlučil, poslouchal a pokládal v celkem rychlé kadenci spoustu otázek. Palec nahoru pro obě strany.
Tentokrát Petr Kočařík dovezl vína zejména z komplikovaného ročníku 2014. Sám potvrdil, že mu tento rok dal tak říkajíc zabrat, všude možně to vesele či spíše nevesele hnilo a výsledného vína je méně, než obvykle. V případě Pinotu noir, který tvoří třetinu výsadby vinohradů, to bylo oproti roku 2015 hned čtyřikrát méně.
Některá vína byla skvělá, to je bez debat, hned se k nim dostanu. Na druhou stranu jiná jsem přijal tak trochu s rozpaky. Petr Kočařík i u bílých pracuje s dubovými sudy a někde to na mne bylo moc. Ale proti gustu… Výrazněji mne pak třeba neoslovil ani Tramín 2014, to „oranžáda“ 2013, to bylo jiné kafe… A ty Pinoty!! Pokud jste to do Veltlínu minulý týden nestihli, můžete si udělat vlastní obrázek třeba hned na konci května, kdy Petr Kočařík dorazí do Prahy na přehlídku vín Praha pije víno. Pokud bych měl doporučit, po čem se na místě určitě poptat, byly by to následující vzorky.
Z bílých 14ek to u mne nevyhrála ani Odměra (VZ, Neuburské, Sylván), ani Pinot Chardonnay ani již zmíněný Tramín, nýbrž možná trochu nečekaně Hibernal 2014. Krásně voňavé víno, s tóny exotického ovoce, v ústech ovocně – kořenité, připomínajícími čerstvě upečený meruňkový koláč, ananas. Čisté, hodně výrazné, nese se na příjemné kyselince. Delší dochuť. Elegantní nejen dámské pití.
Nedávno jsem se tu rozplýval nad oranžádou od Jakuba Nováka, v podobě Tramínu červeného 2011. Petr Kočařík tasil také hodně povedenou záležitost v podobě Tramín Orange 2013. Super víno, macerováno 16 dní na slupkách, s koktejlem chutí – bílou hruškou, meruňkou, mandarinkou, pupeny růže, bylinkami a exotickým kořením. Krásná a dloouhá dochuť, víno se v dobrém slova smyslu nekonečně „táhne jak smrad“. Dokážu si představit, že tohle musí frčet v pražských reštykách a kulinářských nebíčkách.
Na závěr degustace přišly dva Pinoty, ročníků 2014 a 2013. Pinot noir 2014 byl hodně šmakózní, s dominantními tóny červených peckovin, jemnou stopou zelených podtónů. Víno působilo harmonicky, se zřetelnou kyselinou, jemnými taniny, celkově působilo mladistvě a energicky. Svěží ovoce zůstává dlouho na jazyku. V přímé konfrontaci ale tohle víno musí sklonit hlavu před Pinotem noir 2013. Na první ochutnání robustnější, plnější, jsou ho doslova plná ústa. Víno má okamžitý a dechberoucí nástup, dá se skoro až kousat. Nechybí jahody, maliny, červený rybíz, příjemná zemitost. Víno krásně a pozvolna odeznívá. Noblesní záležitost, s pěknou délkou, lehce pikantní kyselinou. Velký potenciál do budoucna, však jsem si také jeden suvenýr odnesl do svého domácího „archivu“.
