Předminulý pátek jsem ráno v9:39 nasedl na Hlavním nádraží vPraze do rychlíku směr Brno. Skamarádem, který vyjel o něco později zBratislavy, jsme se měli potkat odpoledne ve Velkých Pavlovicích. Chtěli jsme během necelých tří dní navštívit pár vinařství, ochutnat něco zajímavých vín a provést celkovou očistu ducha. Vše se nám podařilo, ústředními body našeho moravského víkendu byla návštěva malovaného sklepa Jaroslava Osičky, výstava vín vMoravském Žižkově a nedělní dopoledne na Krásné hoře. Ale vezměme to všechno hezky popořádku.
Cesta vlakem do Velkých Pavlovic se ukázala být až nečekaně zajímavá a příjemná. Vrychlíku zPrahy jsem měl místenku vkupé se sympatickým australským párem vdůchodovém věku. Manželé byli uprostřed své poznávací cesty po Evropě. Aktuálně mířili zPrahy do Budapešti, aby následně lodí vyrazili do Amsterodamu. Během dvou hodin ve vlaku jsme celkem příjemně konverzovali a prosvištěli některá anglická slovíčka. I na vína se krátce dostala řeč…V Austrálii je prý těžké narazit na špatné víno. Vrchol cesty ovšem nastal později vmotoráčku vZaječí, kde si ke mně přisedla rozverná rodinka „tachovských“, mířící do Bořetic na zabijačku. Když zjistili, že jsem vpůl druhé odpoledne ještě bez oběda, neváhali do svých zásob sáhnout pro řízek (vepřový), chleba a okurku. A i pivo jsem dostal. Tohle prostě na D1 nezažijete.Po příjezdu do Velkých Pavlovic jsem se začal pídit po tom, kde je penzion a vinařství Buchtovi, kde jsme měli zajištěno ubytování. Ve Velkých Pavlovicích to pěkně profukovalo studeným severákem, ale místní starousedlík mne ujistil, že ve sklepě nefouká a spolehlivě mne nasměroval kcílu mé cesty. Kamarád Pavel byl toho času ještě na cestě, tak jsem využil času a vyrazil poznat místní občerstvovací zařízení.Kmému poměrně velkému představení Velké Pavlovice příliš možností turistům vpátečním odpoledni nenabízí. Vhospodě U Vavřince jsem dal jen čaj a polévku na zahřátí a chvátal pryč. Na restaurační zařízení této kategorie jsem neměl příliš náladu. Sousedící sklep vinařství V & M Zborovský se připravoval na večerní uzavřenou společnost a na první pohled šikovná servírka označila mou přítomnost za nežádoucí. Ani psí oči nebyly nic platné. Mám prý zkusit Vinopu, za křižovatkou. Vté chvíli jsem ještě netušil, o čem je řeč.Světrem ošlehanou tváří jsem dorazil kbráně závodu, který je mementem dob nedávno minulých. Areál Vinium Velké Pavlovice opravdu spíše připomíná výrobní továrnu, průmyslový komplex než vinařství. Restaurace Vinopa pak nevybočuje ztohoto konceptu, i když na druhou stranu bylo v ní takové příjemné útulno. Vsadil jsem na jistotu a dal si Plzeň, řízek a hranolky (jak se později ukázalo sortiment, který restauračním zařízením ve VelkýchPavlovicích jasně dominuje). Kamarád Pavel dorazil za necelou půlhodinu, takže jsme dali ještě uvítací pivečko a vyrazili složit zavazadla k Buchtům.
Do sklepa
Na 18 hodinu jsme byli domluveni, že dorazíme do sklepa Jaroslava Osičky, který se nachází na okraji nedalekým Velkých Bílovic. Jaroslav Osička je vinný matador, narozen roku 1953, od mládí pracuje ve vinici a s vínem. Je absolventem Střední vinařské školy Valtice a VŠZ Brno. V osmdesátých létech s partou mladých vinařů organizoval výstavy vín neslazených řepným cukrem, což bylo v té době něco nevídaného. Kběžné produkci předlistopadové doby je silně kritický, pro vína té doby nemá vřelého slova. Po roce 1990 byly rodině Osičkových vráceny pozemky, které se dosázely vinicemi. Vinice byly od začátku obhospodařovány šetrným způsobem tehdy v rámci Integrované produkce hroznů, od roku 2007 v režimu organického pěstování. Před třemi lety se stal členem sdružení Autentisté.
Malovaný sklep Jaroslava Osičky je místo, které si idealisticky představujete, když jedete prvně na Moravu za vínem. Místo útulné, skromné, všude samý sud. Je pravda, že předminulý víkend v něm bylo krapet zima, nepamatuji si, kdy jsem takhle naposledy vymrznul jako sviňa. Kromě „společenské místnosti“ nás Jaroslav Osička vzal do spodního „tramínového“ sklepa, do „šardonkového“ sklepa a do výrobny v prvním patře, kde je od všeho něco, kromě bílých vín i růžový Portugal nebo všechna červená. Tady jsme ostatně strávili nejvíce času z šestihodinové návštěvy.
Já nejsu davové
Když Jaroslav Osička mluví o své filozofii, se kterou přistupuje k výrobě vína, hrozně dobře se to poslouchá a hlavně, dává to celé smysl. „Když ve vinici a do vína neserete chemii a neznásilníte ho ve sklepě, ono si většinou poradí samo.“ Do vína Jaroslav Osička zasahuje jen minimálně, jen když si to situace vyžaduje, tedy něco neběží jak má. Už vzhledem k těmto pár informacím je celkem logicky kritický kmainstreamu, kterým se Morava vsoučasnosti prezentuje. Běžně se vslovníku Jaroslava Osičky objevují výrazy jako pedofilní vína, eurovína či vína brojlerového typu. „Svínem se musíš naučit komunikovat, ono říká, co chce. Záleží, jestli rozumíš nebo nerozumíš, jestli uděláš, co chce, nebo neuděláš. Nebo ho prostě znásilníš. Pak ti vzniknou pedofilní vína.“ 
Většina vinařů se podle Jaroslava Osičky snaží co nejdříve otočit peníze a vína na trh uvádí příliš brzy. Na podporu těchto vín navíc směřují i prostředky Vinařského fondu. Přitom kvalita u vína znamená, že je víno schopno odolávat zubu času. A vína Jaroslava Osičky jsou jedinečná, tady o žádný mainstream skutečně nejde. Ochutnali jsme něco kolem dvaceti vzorků, přiznám se, detailní poznámky jsem si nedělal a na konci už jsem to měl malinko mázlé, ale všechna vína, ať už byla připravena k lahvování nebo ještě na začátku „puberty“, všechna měla svou osobnost, hlasitě promlouvala a hlavně, měla něco do sebe.
Dáme si ten bordel zespoda
Nejen červená vína, ale i bílé burgundské odrůdy jsou macerovány na slupkách. Ochutnávali jsme třeba zajímavé Chardonnay 2012, které strávilo se slupkami šest týdnů. Podobně přistupuje Jaroslav Osička k Rulandskému šedému nebo Tramínu. Ostatně posledně jmenovaná aromatická odrůda je kromě Chardonnay velkou specialitou Jaroslava Osičky. Sám k ní dlouho hledal cestu, doslova se k ní prozvracel, ale dnes si spolu viditelně dobře rozumí. Já se Tramínům spíše vyhýbám, nebaví mne utahané verze s vyšším zbytkovým cukrem, které jsou u nás tak často k dostání. Ale Tramíny, které jsme ochutnali u Jaroslava Osičky ve sklepě, to byla špička. Však jsem si také dvě lahve Tramínu 2009 na konci večera přibalil do krabice. 
Vína nechává Jaroslav Osička také zrát delší či kratší dobu na kvasničních kalech. Důvod je podle něj jednoduchý. Kvasinky jsou při výrobě vína nejdůležitější element. „Kvasinka je matkou a víno dítětem. Každá matka logicky chrání své dítě. Vína proto nechávám ležet na kvasinkách. Moje role je čistě kontrolní.“ A jako by chtěl výše uvedené potvrdit, jeden ze vzorků okomentoval: “Kluci, dáte si ten spodek skaly, ten bordel.“ Ale jakkoliv to může znít odpudivě, laik by při této větě dostal kopřivku, bylo to moc dobréJ Z hotových vín, která brzy půjdou do lahví, jsme měli například aromaticky střídmé, ale svůdné rosé Modrý Portugal 2012, který vchuti nabízí lehké, ovocné, řízné pití. Lehce minerální a delikátní směsku Pinot/Chardonnay 2011, kterého se bude lahvovat vkalném stavu 500 lahví. Nula přidané síry. Pravděpodobně půjde na dračku. Na kvasnicích zrající Pinot noir 2009 a cuvée s „akčním“ názvem Dášeňka 2006. Směsku Pinot gris a 30% Chardonnay. Víno minerální, intenzivní v chuti, s lehkou slaností na jazyku. Jméno tohoto vína není odkazem na Čapkův literární opus, ale vzniklo kombinací dívčích jmen Dáša a Adéla. Jejich nositelky kdysi sklep navštívily. 
Zajímavých vín ale bylo mnohem více, a to i v kategorii pubertálních kousků. Porovnávali jsme lehounký Modrý Portugal z „plastu“ a plnější Modrý Portugal z dřevěného sudu. Za Chardonnay vyměněný Springerův Pinot Noir 2011, smíchaný svlastním Modrým Portugalem. Opět na kvasnicích. Lehce zaprděné aroma, ale příjemně, vchuti šťavnaté, suché, delikátní. Vydařené bylo i Zweigeltrebe ze starých vinic, s lehkou příměsí jiných odrůd. Bylo toho skutečně hodně, těch šest hodin uteklo jako lusknutí prstem. V závěru jsme se v rámci diskuze stáčeli mimo vinnou tematiku, proprali jsme politickou situaci a i na moravskou lidovou v podání Jaroslava Osičky došlo…Jaroslav Osička dělá víno, protože ho to baví. Na vínech, která jsme ochutnali je to vidět. „Člověk musí mít motivaci a musí zkoušet nové. Tohle jsem si udělal ze srandy,“ okomentoval Jaroslav Osička například víno z hroznů Rulandského šedého. Výroba vína je v jeho podání především o naslouchání přírodě, vnímání toho, co se nám skrz vína snaží říci. Příroda si na nic nehraje, nepotřebuje žádné umělé kudrlinky a berličky. Příroda tě naučí pravdě a poctivosti. Pokud chceš dělat přírodní vína, musíš být pokorný…
Nenechte si ujít příští zápisek z moravského putování Mikuláše a Pavla! Dozvíte se mimo jiné, proč se v sobotu snídala dvanáctistupňová Plzeň, jak se mladí cestovatelé poprali s návratem do reality běžné moravské produkce v podání vinné výstavy v Moravské Žižkově a jaké bylo nedělní dopoledne na Krásné hoře. PS: autorem doprovodných fotografií je Pavel Mrňous
