Prakticky přesně po roce jsem si koncem března zopakoval návštěvu malovaného sklepa Jaroslava Osičky ve Velkých Bílovicích. Loňská degustace byl velký zážitek, takže jsem vinaře poprosil o opětovné přijetí. Když jsem vzpomínal, co bylo před rokem, tak mi kromě zajímavých vín a skvělého povídání sJaroslavem Osičkou na paměti vytanul i chlad, který se při několikahodinové návštěvě sklepa zakusoval do všeho živého. Kluci, pořádně se oblíkněte, dvojité ponožky, ať vám není ve sklepě zima, říkal jsem proto letos kamarádům před odchodem zpenzionu. Nakonec ale bylo všechno úplně jinak.
Ještě než se podíváme do sklepa Jaroslava Osičky, krátce se zastavíme na Sonberku vPopicích. Tady jsme měli domluvenu krátkou odpolední návštěvu a symbolicky smladým Muškátem vlastně odstartovali naši letošní moravskou pouť. Sonberská Kristína Eibl nás krátce provedla po vinařství, toho času ještě bez prestižního tuzemského titulu, a pak jsme usedli na prosluněnou terasu kochutnání několika vzorků. Počasí nám přálo, sluníčko hřálo.
Zajímavá byla degustační postupka Ryzlinků rýnských 2012 – 2010 zřady Velký Sonberk, na kterých bylo krásně patrné zrání do krásy. Na Sonberku jsme logicky nemohli vynechat ani Pálavu a degustaci zakončili skvělým Merlotem. Jako zodpovědný řidič jsem si vyprosil plivátko, ale nezodpovědně jsem ho používal spíše sporadicky. Byla to prostě škoda odlévat.Jinak co se týká novinek ze Sonberku, tak kromě již zmíněného titulu Vinařství roku 2013, vtěchto dnech vinařství uvádí do prodeje vína ročníku 2012 a asi nejviditelnější změnou vsortimentu bude Merlot ve variantě rosé. Na Sonberku bylo krásně, sedět, degustovat a povídat by se u dřevěného stolku dalo hodiny. My jsme však museli zas o vinařství dál. Před odjezdem jsem si „en primeur“ koupil tři vzorky vín ročníku 2012, tak se snad vdohledné době dočkáte příspěvku na toto téma.
Ze Sonberku jsme zamířili motorizovaným samochodem do Velkých Bílovic. Stihli jsme rychlou večeři vrestauraci Na Pekárně, konkrétně křehounká hovězí líčka a vypečená vepřová žebra a vyrazili spěšnou chůzí směrem bílovické sklepy, konkrétně ulička Pod Panskýma. Nerad chodím pozdě a vpřípadě sklípků to platí dvojnásob.
Zaťukali jsme na dveře a vstoupili do velkoryse vyhřátého sklepa. Uvítal nás nejen Jaroslav Osička, ale také jeho žena. Velké překvapení na úvod? Vhlavní „společenské místnosti“ bylo krásné teplíčko, vkamnech to praskalo. „Vy jste loni napsal, že jste tu vymrznul jako sviňa, tak jsem řekla Jardovi, ať zatopí,“ říká paní domu a majitelka, jak ji potutelně s úsměvem Jaroslav Osička v průběhu večera opakovaně oslovuje. No jo, je to tak, ačkoliv jsem se dušoval, že tak jsem to na blog určitě takhle neomaleně nemohl uvést, paní Osičková si můj loňský příspěvek velmi dobře přečetla: Místo útulné, skromné, všude samý sud. Je pravda, že předminulý víkend v něm bylo krapet zima, nepamatuji si, kdy jsem takhle naposledy vymrznul jako sviňa. Odložili jsme tedy část svých svrchníků a vyrazili spohárkem vruce do spodního „tramínového“ sklepa.
Pšouklo si to, je to živý
Spodní sklep má trochu neobvyklý tvar sudu, tedy zužuje se ve spodní části. Historie zněj doslova sálá, má místy nedokonalé pokřivené tvary, ale to odpovídá době, ve které vznikl a také tehdejším stavebním postupům. Na mapě Velkých Bílovic zroku 1827 je prý jako jeden zmála zakreslen, jeho historie tak dle Jaroslava Osičky sahá do 18. nebo dokonce 17. století. Vútulné noře jsme ochutnali set Tramínů červených, tedy odrůdu, se kterou si viditelně Jaroslav Osička velmi rád hraje. Tramín samotok, tramín lisovaný, porovnání vín s různými termíny sklizně hroznů. Vína macerovaná na slupkách, spontánně kvašená, zrající na kvasnicích bez přidané síry. Poslední čtvrtý tramínový vzorek byl nejzajímavější, kvasil se stopkami i s bobulemi, vprojevu hodně bylinkový, čajový. 
Krátkou zastávku jsme dali i vprostředním „šardonkovém“ sklepě, který je aktuálně bohužel víny zaplněn jen zčásti. Podle Jaroslava Osičky se loňský rok, co se týká úrody, vyprofiloval ne zcela ideálním směrem a hroznů bylo omezené množství. Většina sudů François Frères je tedy v tomto sklepě prázdná. Pouze tři bečky jsou plné. Ochutnali jsme zajímavé mladé Chardonnay, které kvasilo vnerezu tři měsíce na bobulích, poté bylo stočeno do sudu. Jarda o něm mluvil jako o „dítěti bez rodiny na cestách“, tedy vínu, které se zatím hledá, které stále neodpovídá jeho představám. Pravda, víno se zatím příliš nevyprofilovalo žádným směrem, ale potenciál je patrný již teď. Druhým vzorkem bylo stejné víno uložené vnovějším sudu, na kterém byla stopa dřeva logicky výraznější. Obě Chardonnay mají ještě kus cesty před sebou, než budou mířit do lahví.Nakonec jsme zašli i do výrobny vhorním patře sklepa. Tady jsme obdivovali nové sudy, včetně majestátního 1000 litrového akátového obra, který čeká na své první víno. Dřevo bylo na sud nařezáno vokolí Velkých Bílovic před dvěma lety a zpracováno do oblého tvaru taktéž nedaleko. Prostě lokální produkt. Vnitřek sudu krásně voněl vypáleným dřevem.
Hlavně jsme ale ochutnali širokou paletu vín a povídali o všem možném. Čas od času Jaroslav Osička odšpuntoval některý sud a ozvalo se slyšitelné ufouknutí. „Pšouklo si to, je to živý.“ Vpohárku skončila například Cuvée Müllerka, kde Müller Thurgau doplňují odrůdy Neuburské a Chradonnay. Mladý Sauvignon, shodně říznou kyselinou, Ryšák (který tvoří všehochuť bílých i modrých hroznů) nebo nazrálejší Chardonnay 2012 (na lahev půjde asi kolem Vánoc) a Chardonnay 2011 (na lahev půjde, jakmile bude trochu času). Slahvováním vín Jaroslav Osička nespěchá, protože jak říká: „Ženská má být mladá, víno má zrát.“ Pokračovali jsme dál, ochutnávku zakončili párem červených (Modrý Portugal, Zweigeltrebe). Bylo toho hodně, ale byl to vlastně jen takový začátek.
Před rokem byla pro mne návštěva sklepa Jaroslava Osičky nečekaným a nezapomenutelným zážitkem. Letos jsme se měli snad ještě o něco lépe. U kamen jsme společně seděli dlouho do noci, Jarda vytrvale přikládal nejen do ohně, ale především do našich bezedných pohárků. Hrálo se na kytaru, zpívalo. Skvělá domácí škvarková pomazánka kbezvadným a autentickým vínům sedla jak prdel na hrnec. Prostě večer jak vymalovaný.Fotografie: Michal Guzi (www.michalguzi.com)
