Za vynálezce šampaňského je označován benediktinský mnich Dom Pérignon. Pravděpodobně to byl on, kdo v 17. století začal jako první vyrábět z hroznů šumivé víno a zasloužil se o jeho první věhlas. Za dnešní popularitu však tento nápoj vděčí několika odvážným ženám, pro které se i přes nepřízeň osudu dokázalo šampaňské stát životním posláním. Seznamte se s Nicole Barbe Ponsardin, Louise Pommery a Jacques Bollinger. Vdovami, které změnily svět Champagne.
Když si v roce 1799 Nicole Barbe Ponsardin brala za manžela Francois Clicquota nemohla tušit, že již za šest let jejich manželství tragicky skončí. V roce 1805 Nicole totiž nečekaně ovdověla, bylo jí teprve 27 let. Po svém muži zdědila mimo jiné vinařství a výrobě šumivého vína se také rozhodla naplno věnovat. Spojila své síly s obchodním partnerem Jacquesem Fourneaux a založili firmu s názvem Veuve Clicquot Fourneaux. Mimochodem slovo „Veuve“ je ve Francouzštině výraz pro vdovu.
Děravé stoly
Ačkoliv z počátku Veuve Clicquot vínu nerozumněla, brzy prokázala slušný obchodní talent. Při rozhovorech se svými zákazníky zjistila, že častou výtkou, která se v jejich komentářích opakuje, je zakalení šampaňského vína. Začala tedy se svými kolegy pracovat na odstranění této vady a svým inovativním řešením se následně firma nesmazatelně zapsala do historie svého oboru. Jako první totiž začala praktikovat při výrobě tzv. remuage, neboli setřásání sedliny do hrdla láhve a její následné odstranění. Sedliny se v šampaňském objevují při druhotném kvašení, a pokud nejsou z vína odstraněny, víno je zakalené. Aby bylo možné sedliny odstranit, aniž by se víno muselo vylít z lahve, musí se veškerý sediment nashromáždit v hrdle lahve. Madam Clicquot tedy v roce 1804 navrtala díry do svého stolu a začala do nich ukládat lahve šampaňského dnem vzhůru tak. Po několika letech se jí s kolegy podařilo systém odstranění sedliny vypilovat tak, že jejího příkladu následovaly postupně všechny šampaňské domy a šumivé víno se tímto způsobem prakticky vyrábí dodnes. I když dnes už se vinaři obejdou bez navrtávání stolůJ.Prozíravost a cit pro business madam Clicquot dále potvrdila rozhodnutím zaměřit odbyt firmy na export, konkrétně se specializací na ruský trh. V roce 1811 se jí podařilo využít dočasného příměří znepřátelených ruských a francouzských vojsk a poslat do Ruska 6000 lahví svého vína. Od té doby je šampaňské této značky v Rusku nesmírně populární a i dnes firma Veuve Clicquot Ponsardin dováží do této země speciální víno určené jen pro tento trh. V duchu tradice firma v současnosti vyváží zhruba 80 % své produkce na export. Vdova po Francois Clicquotovi zemřela v blahobytu v roce 1866, bylo jí úctyhodných 88 let.
A zrodil se brut
Až příliš mnoho podobností nabízí život druhé šampaňské vdovy – Louise Pommery. Její manžel zemřel v roce 1858 a Louise se stejně jako o půlstoletí dříve Nicole rozhodla převzít po manželovi chod rodinné vinařské firmy. Navíc začala obdobně jako Veuve Clicquot expandovat na zahraniční trhy (konkrétně do Velké Británie) a i ona významně transformovala podobu a chuť dnešního šampaňského. Pokud Vevue Clicquot proslavilo to, že z šampaňského odstranila sediment, pak Veuve Pommery proslavila redukce cukru. Až do druhé poloviny 19. století totiž bylo šampaňské produkováno jako sladké víno, Poláci by řekli „Szladki jag czecek“. Madam Pommery však předpověděla hlad britských konzumentů po suchém vínu a v roce 1874 v Anglii představila šampaňské, které později dostalo označení brut. Mezi Brity, přesycenými sladkým Brandy a portským nemusela dlouho čekat na úspěch.
Zazděné láhve
Druhou oblastí, kde Louise Pommery předběhla dobu, byl vinařský cestovní ruch. Duchaplně koupila v Champagne pozemky s rozsáhlými historickými sklepy, kde nejen uchovávala své šampaňské, ale kam začala zvát návštěvníky na prohlídky. Vytvořila tak pravděpodobně první tematický zábavní park, který dnes najdete snad ve všech slavných šampaňských domech. V roce 1870 pak Louise ukázala setsakramentskou kuráž. Když do Champagne mířila pruská vojska, nechala své zaměstnance, aby zazdili nejlepší šampaňské do podzemních sklepení. „Radši ať shnije, než aby padlo do rukou Němců,“ měla tehdy prohlásit. Tohoto skvělého vína se také Němci nikdy nenapili. Firma dodnes patří mezi přední šampaňské domy a vystupuje pod názvem Vranken-Pommery. 
Vinicemi na kole
Poslední ze slavných šampaňských vdov byla Jacques Bollinger, která vedla vinařství od předčasné smrti svého manžela v roce 1941. Na rozdíl od svých předchůdkyň měla jednu nespornou výhodu, od začátku rozuměla šampaňskému. Dvacet let žila se svým manželem v Champagne a pomáhala mu s provozem rodinné firmy. Jacques Bollinger se podařilo nejenom udržet firmu v nelehkých dobách druhé světové války, ale navíc za svůj život zdvojnásobila produkci firmy, aniž by ohrozila kvalitu produkovaných vín. Díky její vytrvalosti a zarputilosti vinařství nezničila ani nacistická okupace a obsazení sídla vinařství německými vojsky. Jacques Bollinger se nepřetržitě starala o svou firmu, a když nebyly k dostání pohonné hmoty, každý den objížděla své vinice na bicyklu.Také Louise Pommery šla proti zažitým praktikám a neváhala přijít v rámci šampaňského s něčím novým. Šampaňské se tradičně vyrábělo jako směs bílé odrůdy Chardonnay a modrých odrůd vína Pinot Noir a Pinot Meunier. V roce 1969 Louis porušila tento zažitý zvyk a představila jedinečné víno vyrobené pouze z červených hroznů tzv. Champagne Blanc de Noirs. Nazvala ho ‚Vieilles Vignes Françaises.’Svět vína byl historicky vnímán jako svět mužů, ale vdovy z Champagne tento pohled změnily navždy. Jejich tradice navíc v jistém slova smyslu existuje dodnes a ženy i nadále hrají významné role při řízení největších šampaňských domů. Příkladem budiž Anne-Charlotte Amory, která z pozice výkonné ředitelky vede světoznámý šampaňský dům Champagne Piper-Heidsieck.
