Dnes to výjimečně nebude o vínech, nýbrž o zdravém pohybu na čerstvém vzduchu… Na konci loňského roku jsem se přihlásil na pražský maraton, něco potrénoval a dnes (psáno v neděli podvečer) se s více než 42 kilometrovou distancí porval… Ráno před závodem jsem byl docela napnutý, pocit v žaludku jak když se chystáte složit maturitní zkoušku. Aby ne, ze svého okolí jsem slýchával historky různé, jak náročný závod to je, jak bolí, jak se člověk rve sám se sebou… Ačkoliv to ještě v půlce závodu vypadalo relativně optimisticky, nakonec jsem si skutečně sáhnul až na dno svých fyzických, psychických a nevím ještě jakých možností.
Startoval jsem z jednoho z posledních sektorů, takže když jsem se konečně dostal ke startovní bráně, někteří borci už za sebou měli zhruba 10 minut běhu… To čekání na start, v úzkém kordonu, který končil v zatáčce u Domu U Černé Matky Boží, bylo samo o sobě dost úmorné, vyběhnutí na trať bylo doslova vysvobozením. Z počátku jsem si nějak nemohl zvyknout, že běžím uprostřed silnice a občas se ohlížel, jestli náhodou nepojede auto nebo tramvaj…
Hlavně se nenechat strhnout a nepřepálit tempo, základní poučka, které jsem se relativně držel. I když řadu běžců, které jsem postupně předběhl, jsem potkal zhruba poslední tři kilometry před cílem, kdy naopak oni dali mně nahlédnout na svá záda.
Závod bych stručně rozdělil do dvou polovin. Zhruba do 28. kilometru jsem si to užíval. Bavil jsem se karnevalem zúčastněných národností. Od čínských běžců, kteří se stíhali během závodu fotit u kdejaké památky, přes Inda v turbanu, sympatické Francouze, kteří se postupně střídali za vozíkem s tělesně postiženým kamarádem. Nejen, že ho táhli celý závod, ale ještě u toho dělali náležitý randál. Předběhl jsem také Japonce v kostýmu Kapitána Ameriky, ale bylo toho mnohem víc. Stručně řečeno spousta lidí z různých koutů světa, pro které je běg víc než sport.
Ale nebylo to jen o běžcích. Ani nevím, kolikrát jsem si plácnul s dětmi a dospěláky fandícími podél trati. Symbolický čin, který dodával chvilkovou energii na pár dalších kroků. Několik jiných momentů doslova pobavilo. Třeba postarší běžec, který, když míjel tleskající důchodkyni s uštěkaným oříškem, jal se psisko napodobovat a štěkal taky. V prvním patře na balkoně o pár metrů dál nasával energii běžců chlapík oblečený v županu a třímající spokojeně v pravé ruce naplněnou šampaňskou skleničku:). Prostě všichni si to užívali, občas některý běžec jen tak radostně provolal motivační pokřik.
Kolem 30. kilometru to už ale v tvářích většiny běžců vypadalo trochu jinak. Tu nepřítomný výraz, támhle vyčerpaný pohled do země. Upřímně já už toho taky začínal mít plné škrpály. Ono taky 30 kilometrů bylo moje tréninkové maximum. Představa, že těch 12 kilometrů už člověk nějak doběhne, se ukázal být trochu naivní. Jen pro představu, tři desítky kilometrů jsme dovršili nedaleko Smíchovského nádraží a pak běželi podél Vltavy až skoro na Palmovku a pak zase zpět přes Karlín na Staroměstské náměstí… pro mimopražské dodám, sakra štreka…
Já jsem nějakým zázrakem ještě ožil mezi 32 – 36km, ale pak už to bylo na dřeň a přiznám, že poslední 4 km jsem už napůl šel, prostě indiánský běh… Největší problém byl žaludek, který po ustavičném konzumování banánů, pomerančů, vody a iontových nápojů začal plavat a nevěděl jsem co s tím… Na závěrečný kilometr jsem se ještě hecnul a Pařížskou ulicí vyklusal až do cíle… Našlapoval jsem zlehka, protože se už o mne pokoušely všelijaké křeče a škubání v nohách, ale doběhl jsem. Výsledný čas 04:43:43 jsem si sice původně maloval zhruba o půl hodiny lepší, ale v rámci svého prvního maratonského startu jsem skončil lépe než v polovině výsledkové listiny…
Jinak jsem se zařekl, že to byl můj první a poslední maraton, do budoucna maximálně poloviční distance, kdy je to ještě o radosti z běhu:). Tenhle příspěvek se jmenuje maratonská výzva a jednu tu pro běhavější z Vás mám (třeba pro běhavého Jana Čeřovského:)). V neděli 13. září se běží maraton ve Wachau! Co dát dohromady štafetu (na 10km distance) a strávit ve Wachau příjemný sportovně vinný víkend? Kdyby o tom někdo uvažoval, hlaste se mi na podkorkem@gmail.com. Registraci, dopravu, ubytování bychom nějak pořešili.
Tak sportu a vínům zdar!
PS: A čím jsem zapil to, že jsem přežil maraton? Lehký přípitek základním šampaňským z Tesca, ale přiznám se, že daleko větší chuť byla na pivoJ. Jen to zasyčelo.
