Když jablko nepadá daleko

Duben, 25.04.2013 08:23

Minulý týden jsem dostal pozvánku na degustaci vín Jaroslava Osičky, která se konala voblíbeném pražském baru Veltlín. Ačkoliv jsem nedávno přechutnával vína přímo ve sklepě vinařství a za přítomnosti Jaroslava Osičky, uvítal jsem možnost prostudovat paletu vín ještě jednou. Přece jenom opakování je matka moudrosti. Pražská degustace byla vrežii Luboše (nebo také Luboša či Luboška) Osičky. I napodruhé to bylo velmi poučné a zábavné, vzorků bylo opět jako much.

Vinařství ani jiné vlastní podnikání nemám, ale dokážu si představit, jaké mohou vznikat vrodinném podniku mezigenerační názorové a myšlenkové střety. Je tak trochu přirozené, že se potomci vymezují vůči svým rodičům. Například můj táta ze mě chtěl mít kovaného slávistu a nakonec se musí spokojit sumírněným sparťanem. Doktorem ani zubařem naštěstí nikdo zmých rodičů nebyl, takže povolání jsem si mohl vybrat svobodně a bez nátlaku. Ale vinaři přece jenom trochu jako zubaři jsou. Stejně jako o ni touží po tom, že jednou až budou mířit do vinařského důchodu, tak ten či onen potomek převezme žezlo „rodinné ordinace“ a bude pokračovat vnastolené filozofii. Ale nedej bože, aby výlupek sestoupil zvytyčené cesty, nechal vyklučit pracně vysazené a pracně prodejné Veltlínské zelené a Modrý Portugal a nahradil je třeba hitovými Chardonnay a Pinotem Noir. Aby místo starého sklepa vystavil moderní výrobní halu a začal chrlit lahve do supermarketů. Ostatně na téma mezigeneračních střetů a odlišných přístupů hovořili na tomto blogu i někteří vinaři. Například biodynamický průkopník zChampagne Jean–Pierre Fleury uvedl: „Byl jsem přesvědčen, že je potřeba vydat se alternativní cestou. V roce 1970 jsem vyhledával způsob ekologické kultivace bez syntetických produktů. Do roku 1975 se pak snažil uvést v praxi poznatky Rudolfa Steinera. Během následné sklizně však vinná réva na vinici ztratila listy, což bylo zvláštní. Můj otec, příkladný vinař, dostal strach a zakázal mi pokračovat v mých pokusech na rodinném vinařství. Našli jsme ale kompromis a prováděli jsme následně to, co se nazývá rozumným vinařením, tedy zemní práce, používali organická hnojiva a minimum chemie.“ Vtéto souvislosti také dodal, že vrámci přechodu na biodynamiku vlastně bylo nejtěžší uspět vočích svého otce.Podobnou zkušenost má i Niki Moser, který to rovněž spřesvědčováním otce ohledně transformace vinařství na biodynamické neměl lehké. „Můj otec z počátku nebyl velký fanoušek biodynamiky, ale postupně to přijal jako naši filozofii.“ Ostatně co mu také asi jiného zbývalo. A vzpomněl bych ještě rakouského sektaře Karla Steiningera zKamptalu, který sice vrozhovoru tvrdil, že postupné začleňování jeho tří dcer (ano tří, nejde o překlep) do chodu vinařství probíhá vcelku poklidně, ale vsadil bych se, že čas od času se musí vnoci probudit soroseným čelemJAle proč tady o tom vlastně mluvím, ano začali jsme u Jaroslava a Luboše, tedy otce a syna rodu Osičkových. Během posledních pár týdnů jsem měl možnost osobního setkání soběma těmito pány. Krásné na tom celém bylo, že když nezávisle posloucháte od obou znich příběh a filozofii jejich vinařské práce, vzniku jejich vín, zobou stran se dozvíte vlastně naprosto to samé. Někdo by mohl namítnout: „Ty vole, to musí být nuda, toto.“ Přátelé naopak, mě to bavilo moc. Když člověk tyhle vinaře poslouchá, čiší ztoho poctivost, upřímnost a hlavně úcta kvzájemné práci. Když Luboš mluví o tatovi [tatovi] a naopak, člověka to u takového 10+ vzorku chytá za srdíčko a mít po ruce nějaký ten fejsbůček, tak musí dát okamžitě „like“. Zobou ochutnávek jsem prostě odcházel sradostným pocitem, že poctivost a slušnost ještě nevymizela a že těmhle „borcům“ nejde než nefandit…Ale vás zajímají vína, že? No něco málo jsem tu psal již vrámci sklepní reportáže nedávno, tak jen stručně, abych nebyl nařknut znemístné propagace jednoho konkrétního vinařství…Ochutnali jsme toho ve Veltínu požehnaně, nějakých 30 vzorků. Vína vrůzných etapách vývoje, zrání, ležení, zakalení, barevnosti a hotovosti, vína seriózní i některé „srandy“. Za tuto možnost jsem upřímně velmi rád, protože není zcela běžné, že vám vinař dá takto detailně nahlídnout do své kuchyně.Na vinařství Jaroslava Osičky mne mimo jiné baví to, že mne dokáže nadchnout pro odrůdy, kterým se vtuzemském podání jinak spíše nevyhledávám. Konkrétně to jsou Tramíny červené nebo třeba Rulandské šedé. Nadchnul mne aromaticky omamný Tramín 2008, vchuti lehčí příjemně pitelný, ale i verze ročníku 2010, střídmější a přímočařejší. Tramín 2011 odpovídá charakteru daného ročníku, je po všech směrech korpulentnější a výraznější. Poi jazyku ale klouže stejně báječně. Bonbónkem zTramínové sekce byla slámovka ročníku 2009, která je i přes 130g zbytkového cukru krásně pitelná, medově laděná.ZRuland šedých jsem se zaláskoval do vína ročníku 2009. Aromatika nepostrádá ovocnost, doplněnou o oxidativní tóny a dřevo. Vchuti je víno vláčné, mnohovrstevnaté, objevuje se kořenitost, citrusy, ale také těžší dřevité či minerální tóny. Nechybí řízná kyselinka. Hrozně zajímavé a pěkně sladěné. Tohle se dá určitě pít několik večerů a neustále bude víno překvapovat. Ochutnali jsme toho opravdu dost, mé poznámky byly postupem času stručnější a stručnější. Nakonec jsem se soustředil již jen na obsah sklenice a na povídání a diskuzi, která nad víny mezi účastníky ochutnávky vznikala. Velmi zajímavá byla Chardonnay 2008 a 2009, zčervených vín krásně voňavý Modrý Portugal 2010 nebo Zweigeltrebe 2009.Přátelé, co si budeme povídat, vína vinařství Jaroslav Osička jsou svérázná, ne úplně pro každého, ale pokud je poznáte blíže a hlavně zjistíte, co za nimi vězí, nelze si je než zamilovat. A pokud nejste fanoušci dřevitých a oxidativních kusů, tak sáhněte třeba po některém zTramínů, vrámci kterých podle mne Osičkovi patří ktomu nejlepšímu, co vtuzemských vinohradech a sklepích vzniká. Mohu potvrdit, testováno na vlastní rodině.

Okomentovat:

*

Loading...